Děti a domácí mazlíčci

 

Mnoho rodičů, obzvlášť v tomto předvánočním období, zvažuje, zda svému dítěti obstarat nějakého domácího mazlíčka. Před nepromyšleným pořízením domácího zvířete, by rodiče určitě měli zvážit několik aspektů a všechna pro a proti. Jedno z prvních kroků – na které se často zapomíná – je vůbec zjistit, zda dítě třeba není alergické na zvířecí chlupy, ptačí peří, prach apod., protože často se stává, že až po zakoupení zvířete rodina zjistí, že doma zůstat nemůže, protože je dítě alergické.

Z hlediska vývojové psychologie je dítě v předškolním věku ještě hodně egocentrické (pozor: ne egoistické). Egocentrismus znamená, že dítě nazírá na svět kolem sebe přes sebe, svoje vlastní pocity a své vlastní pochody. Proto, když třeba dítě zrovna nemá hlad, a raději se chce jít s kamarády hrát na hřiště nebo jít do cukrárny, nemusí ho vůbec napadnout, že i když ono samo hlad nemá, že třeba pejsek nebo kočička, kterou mu rodiče pořídili, může hlad mít, vodu v misce může mít taky vypitou. A proto, i když je dítě vesměs velice ohleduplné a pečující, ne vždy ho můžou napadnout souvislosti s úhlu pohledu jiného člověka, nebo v našem případě, z úhlu pohledu pejska, kočky nebo jiného domácího zvířete.

Menší děti se ještě neumějí úplně oprostit z tohoto egocentrického pojímání světa. Proto, když byste přece jen zvažovali koupi nějakého mazlíčka, je potřeba dbát na to, že primární odpovědnost za péči o zvířátko nesou rodiče nebo starší sourozenec. Výhodou pak na druhé straně je, že se dítě postupně může učit rozvíjet altruistické chování, přejímat odpovědnost na úkor vlastních momentálních potřeb (např. „teď nemůžu jít s tebou na zmrzlinu, nejdřív musím vyvenčit Pajdu“) a péče o domácí zvíře může v mnohém napomoci k rozvoji tolerance, empatie a sebevědomí dítěte. Dítě se naučí tomu, že je někdo slabší odkázaný na jeho péči, naučí se zacházet se slabším a menším tvorem a na druhé straně – takováto péče přispívá i k rozvoji sebevědomí, protože dítě získává vlastní pocit osobní kompetence („umím se postarat o zvířátko, jsem odpovědný, chodím s pejskem ven, umím vyměnit rybkám vodu v akváriu“ atd.).

Dále je v tomto smyslu a z hlediska vývoje dítěte důležité si taky uvědomit, že malé děti, zejména kolem jednoho roku, nemají ještě dobře vyvinutou drobnou motoriku. V praxi s domácím zvířetem to pak může znamenat i to, že se můžou zvířete dotýkat tak, že to zvířeti nemusí být vždy příjemné – můžou ho různě mačkat, svírat nebo tahat – a zejména taková zvířata, jako jsou třeba psy nebo kočky – jsou pořád šelmy, tzn. můžou pak mít tendenci se obránit – kočka nejčastěji svým drápky a pes může (často i nechtě) pokousat, i když je to jak se říká „dobrák od kosti“. Rodiče by proto určitě měli být vždy pozorní a všímaví a nenechávat menší děti s domácím mazlíčkem příliš o samotě. Určitě je dobré vést dítě i v tomto smyslu, např. zpočátku ukázat dítěti, jak je dobré zvířátko hladit, přičemž rodič vede ručičku dítěte spolu po srsti zvířata a zvýraznit jeho pokrok, když to dělá dobře, pochválit ho za něj. Naopak, když třeba dítě zvířátko zatahá – tehdy by rodič měl uvážit, zda je to tím, že dítě ještě jemnou motoriku ne zcela dobře ovládá, jinými slovy toto zatahání nebylo s úmyslem zvířeti způsobit bolest. I tehdy je dobré rozvíjet empatii a toleranci tím, že dítěti vysvětlíme, že zvířátko to bolí stejně, jako když něco bolí jeho (např. když ho zatahá hřeben při česání, nebo když zakopne o dveřní práh apod., že i zvířátko cítí bolest).

Taky je vždy dobré počítat i s tím, že dítěti se zvířátko postupně omrzí, přestane ho bavit se o něj pravidelně starat, nebude mít zájem o něj pečovat, tak jak tomu bylo na začátku. U malých dětí je to vždy vysoká pravděpodobnost, proto zde o to víc platí, že starostlivost o domácí zvířata u malých dětí, je vlastně odpovědností rodičů. Proto určitě nepořizujte mazlíčka malému dítěti, když vy sami, jako rodiče víte, že byste na něj neměli čas (venčení, uklízení, krmení apod.) Opět, jak bylo zmíněno, rozvoj psychických vlastností je u malých dětí pouze ve vývinu, takže takové vlastnosti jako je odpovědnost, motivace, vůle, empatie – které zde sehrávají roli – nejsou plně rozvinuty, některé takřka vůbec nebo jen minimálně, proto nemůžeme určitě připisovat vinu dítěti. Vám jako rodiči to pak ale poskytne významnou zpětnou vazbu do budoucna: „Domácí zvířátko jen tehdy, když na to budeš připravený“ A do té doby můžete raději zvážit nějakou jinou alternativu – např. kytku, nebo třeba i jiný typ zvířete, kterého péče nevyžaduje tolik odpovědnosti a pozornosti. (autor: Mgr. Michal Hanzlovský)

Je to jen dočasné!

Pokud se o Vaše dítě nikdy nestaral nikdo jiný než Vy, je přirozeně stydlivé nebo má jiné důvody nepohody – například nový sourozenec či zdravotní stav – potom pro ně chůva může být daleko horší než pro ostatní děti. Nikdy byste se neměli snažit vyhnout záchvatům separační úzkosti tím, že se „ztratíte jak pára nad hrncem“, když se dítě nedívá. Taková varianta Vás může lákat, ale odborníci se shodují, že tento postup vede k ještě větší úzkosti. Místo toho řekněte krátce a s láskou „ahoj“ a bez dalšího váhání odejděte – zejména pokud Vaše dítě pláče a křičí. Pláč obvykle během několika minut ustane. Když zavedete důsledný systém pozorného loučení a šťastného setkání, vybudujete v dítěti důvěru ve Vás a Váš vztah. Zároveň byste měli věřit svým instinktům.

Pokud Vaše dítě odmítá jít za určitou paní na hlídání nebo do školky, popřípadě se projevují jiné znaky napětí, například problémy se spaním nebo nechutenství, potom může být problém opravdu v tom, do jaké péče jste své dítě svěřili. U většiny dětí strach z cizince a úzkost, že budou odděleny od rodičů, přejde bez jakékoli nutnosti konzultace s lékařem. Máte-li pocit, že jste vyčerpaní, protože Vaše dítě odmítá obejmout babičku nebo připraví velké divadlo vždy, když ho necháte s opravdu příjemnou paní na hlídání, pamatujte, že je to „jen“ vývojová fáze, která (stejně jako ostatní) časem přejde!
Strach z cizích lidí je normální a důležitou součástí vývoje dítěte. Začíná většinou kolem osmého nebo devátého měsíce věku a zpravidla trvá do druhého roku.

 
Plavání s dětmi

Život je od počátku spojen s vodou – plod se vyvíjí ve vodním prostředí, voda nás provází den co den a stále nás ve své rozmanité podobě fascinuje. Výrazný přínos plavání, respektive pohybu ve vodnímprostření, jeprokázán a vychází z přirozeného vývoje člověka. Pasivní adaptaci na vodní prostředí si děti přinášejí na svět z prenatálního prostředí. Pohyby, které kojenec ve vodě provádí, proto připomínají plavání, ale jsou spontánní, neboť kojenci chybí motorické schopnosti. Tyto reflexy způsobují, že pobyt ve vodě je většině dětem příjemný.

 

Zdravý vývoj dítěte od narození ve velké míře předurčuje jeho další rozvoj, jak po psychické, tak i po fyzické stránce.
Výuka plavání od kojeneckého věku pod dohledem zkušených instruktorů (za použití nejmodernějších metod a postupů) dává dítěti dostatek podnětů, které pomáhají zlepšovat jeho psychomotorický vývoj a obranyschopnost. Také je připraví na situace nenadálého nebo nečekaného kontaktu s vodním prostředím.

Psychomotorický vývoj
Aktivním přirozeným pohybem ve vodě děti získávají nové různorodé zkušenosti, osvojují si nové dovednosti – jak motorické, tak i sociální, rozvíjejí svá poznání, komunikační schopnosti, osamostatňují se.

Zvyšování obranyschopnosti organizmu
Výuka plavání zahrnuje zásady otužování a tím i zvyšování obranyschopnosti organismu.
O plavání je známo, že patří mezi pohybové aktivity s nejvyšší zdravotní účinností, celoživotně může sloužit jako prostředek podpory zdraví.

Reflexy chování ve vodním prostředí
Výuka plavání zajišťuje pěstování základních reflexů obrany před utonutím a zvládnutí situace podle věku dítěte :
- zadržení dechu u kojenců
- u malých dětí klidné chování, nepanikaření, orientace pod hladinou a udržení se nad vodou
- plavecké dovednosti u starších dětí

Má také příznivý vliv na kardiovaskulární systém, zlepšuje činnost dýchacího systému, podporuje chuť k jídlu a prohlubuje spánek.

U plavání se vychází z pohybového vývoje. Začíná se v poloze na zádech, což je přirozená poloha kojence. Teprve když jsou zpevněné zádové svaly a dítě udrží hlavičku, přechází se do dalších poloh (poloha na břiše, svislá poloha). Důležitou dispozicí pro plavání je nízká hustota tělíčka kojence. Díky tomu je dětské tělo vodou nadlehčováno.
Nezbytnou podmínkou pro získávání správných návyků při plavání a potápění v kojeneckém věku je přítomnost zkušené instruktorky s potřebným vzděláním, a to jak ve specializovaných baby klubech, tak v domácím prostředí.

 
Motorický vývoj dítěte

V prvních měsících života je duševní i sociální vývoj dítěte neoddělitelně spjat s vývojem motorickým, pohybovým. Na rozdíl od vývoje sociálního a řečového probíhá velká část pohybového vývoje malého dítěte spontánně. Pokud mu poskytneme vhodné podmínky a pohyb mu umožníme, nepotřebu je se ho nijak učit; jeho osvojení je do značné míry vrozené. Dává to smysl i vývojově. I velmi primitivní živočichové ovládají nějakou formu pohybu, je to dovednost vývojově podstatně jednodušší (i starší) než vývoj řeči a socializace.

Novorozenec má vrozené některé pohybové reflexy spojené s krmením, úlekovou reakcí a snahou reflexně se přidržovat svého pečovatele. Není však schopen samostatného pohybu a ještě dlouhou dobu nebude. V živočišné říši je osmnáct měsíců obvykle nutných k osvojení bezpečné chůze naprostou raritou. Ke konci devátého měsíce se většina dětí již bravurně pohybuje po zemi plazením nebo lezením, umí si podat hračku i rohlík, ovládá jemnou mimiku obličeje, napodobuje pohyb dospělých.

A jak dítěti přiměřený motorický rozvoj umožnit?

Často ho chovejme a houpejme, musí přitom namáhat svaly, které v postýlce nevyužije.

Nosme ho v šátku, později v klokance nebo v nosidle na zádech.Dítě, které je jakýmkoli způsobem nošeno, musí neustále zapojovat svůj smysl pro rovnováhu, vyrovnávat pohyb dospělého, a posiluje tak celé své tělo.Poskytujme podporu pro hlavičku, pouze dokud ji dítě neudrží ani na chvilku samo. Pak postupně oporu přestávejme poskytovat, samozřejmě přiměřeně tomu, jak se zpevňují svaly dítěte.Přizpůsobujme způsob držení a nošení dítěte jeho vývoji, nezůstávejme za jeho vývojem pozadu. Nenosme však dítě v poloze, pro kterou ještě není zralé. Novorozeně ještě hlavičku nedrží, a proto ji několik prvních týdnů podpíráme. Při svislém držení máme jednu ruku pod zadečkem dítěte, druhou nejprve přidržujeme hlavičku, později hrudní páteř a za několik měsíců můžeme dítě posadit obkročmo na svůj bok a druhou ruku už máme volnou.

Zavěšujme nad dítě různé hrazdičky a hračky, které se rozpohybují při náhodném mávnutí ručičky. Z náhodného máchnutí se za několik týdnů stane cílený pohyb. Stejně můžeme trénovat cílený pohyb nožiček chrastítky, která se rozezní, když do nich dítě kopne.

Dávejme bdělé dítě na bříško a motivujme ho v této poloze ke zvedání hlavičky a k uchopování hraček.

Měňme novorozenci alespoň trochu polohu při spaní, střídejme polohu hlavičky u dětí, které ji ještě neotočí samy.

Používejme lehátko, ve kterém dítě lépe vidí okolí a snáze otáčí hlavičkou.

Jakmile se dítě snaží uchopit hračku do ruky, nabízejme různá chrastítka a hrkátka a vsouvejme mu je do dlaně.

Ve chvíli, kdy se kojenec začne cíleně přetáčet na bříško, může začít trávit větší část bdělého stavu na velké dece na zemi. Podstatně se tím zvětší jeho akční rádius a prostor pro výzkumy.

Jakmile to počasí dovolí, pokládejme dítě i venku na trávu, je to smyslově fascinující zkušenost.

Někdy se ze správného držení miminka dělá hotová věda, přitom rodiče ve většině případů intuitivně dobře vědí, jakým způsobem dítě chovat. Ale o jedné důležité zásadě je třeba se zmínit. Nikdy nedávejme dítě do polohy, do které se samo ještě neumí dostat. Tedy neposazujme ho, když se samo neumí posadit, ani ho nestavme, pokud se do stoje nedostane samo.

Motorický vývoj každého kojence jde svým vlastním tempem, které odpovídá vývojové úrovni jeho svalové a nervové soustavy, a není proto vhodné toto tempo předbíhat.